Následující text je opisem libreta pana Dr. Lumíra Jisla z katalogu výstavy Náprstkova muzea z roku 1964. Pan doktor Jisl byl velkým sběratelem a badatelem své doby na poli  Japonských mečových záštit. A ikdyž v té době bylo velmi obtížné se dostat k relevantním informacím týkajících se japonského kovodělectví, potažmo jeho vývoje v kontextu historicko-společenském, musíme ocenit cit a přehled s jakým pan doktor Jisl vývoj mečových součástek ve svém úvodu shrnul.

Vojenské a rytířské ctnosti podle japonských představ ztělesňovala v Japonsku zvláštní kasta válečníků z povolání – samurajů –, která se vytvořila během staletí ze vzájemných bojů mezi feudály a mezi císařem a šóguny, kteří na sebe na několik století strhli faktickou vládu nad Japonskem. Samurajovi byl jeho meč nejen zbraní, jíž bral život nepříteli a současně hájil svůj, ale symbolem jeho statečnosti, cti, poslušnosti a bezvýhradné oddanosti k pánovi Jemu obětoval, bylo-li třeba nejen život svůj, ale i členů své rodiny. „Meč učinil svou duší“, jak mu přikazoval šógun Ieasu v ediktu z roku 1615. Od té doby se též raně středověký zvyk nošení páru mečů – dlouhého katana a krátkého wakizaši – stal pro samuraje povinností.

Postupně vznikl vyslovený kult meče s osobitou mečovou etiketou, Evropanům mnohdy těžko pochopitelnou, a v období Tokugawa (1603-1867) zabíhající až do hysterie. Tehdy zavládl dlouhý mír na domácích válčištích a vojáci neměli tudíž příležitost dokazovat své hrdinství v boji. Vedle častých případů zpupnosti a krutosti, většinou proti civilnímu obyvatelstvu, se vžívali proto i v této etiketě. Porušení jejích pravidel, jako např. třebas i náhodné dotknutí se cizího meče, neodložení meče při v stupu do cizího domu, nebo dokonce vytasení meče, znamenalo těžkou urážku, která  se vždy smývala krví. Přísně se dodržovaly i předpisy jak meč podávat, jak jej přijímat, prohlížet čepel atd. Meče měly svá jména, dosahovaly někdy fantastických cen a dědily se z generace na generaci.  V období rozmařilosti koncem 17. století patřilo k dobrému tónu mít jich větší počet a střídat je jako doplňky oblečení. Japonští válečníci měli meče z nejlepší oceli světa, ostré jako břitvy. Jsou ze železného jádra, obloženého nejkvalitnější ocelí. Jejich kování bylo obřadem, při němž mečíř oblékal slavnostní oděv a vyvěšoval šňůry s pruhy papíru na odvrácení zlých mocností. Jejich kvalita se zkoušela tak, že se jím přesekla měděná mince, stará přilba, nebo rozťalo tělo odsouzence, a na čepeli nesměla zůstat po tom sebemenší stopa.

Je tedy zcela přirozená snaha, aby ento předmět úcty, ba přímo zbožňování, i po vnější stránce vypadal co nejlépe. Postupem doby vyrostlo tudíž celé odvětí japonského uměleckého řemesla, výroba ozdobných součástí mečů i pochev. Předmětem zájmu umělců se stala nejprve cuba, tj.plochá záštita, jež chránila ruku před poraněním nepřátelským mečem. Postranními otvory (hicu) v cubě se do bočních štěrbin v dřevěné pochvě zasunovala jehlice kógai a nůž kogatana s ozdobnou střenkou kozuka. Dalšími kovovými ozdobami meče byla svorka rukojeti dole při cubě fuči a jablko kašira, zakončující rukojeť. Tyto dvě součásti rukojeti mívaly buď souhlasnou výzdobu, nebo tématicky se doplňující. Pod šňůrou, jíž bývala opletena rukojeť, se zasunovala po každé straně jedna z drobných párových ozdob menuki, jež měl za úkol rozšířit rukojeť, ab ji bylo možno lépe sevřít v dlaních. Původní funkce nože i jehlice upadla během doby v zapomenutí, obojí se však přesto tradičně vyrábělo dál a připojovalo i k velmi pozdní mečům. Zde již nešlo o předměty funkční, ale čistě ozdobné. O jejich původním použití existují dnes jen dohady. Vedle klasického železa, jež bylo povýšeno uměleckým ztvárněním na ušlechtilý kov, používali umělci při své práci jako materiálu zlata, stříbra, mědi, různých druhů broznu, ale i speciálních japonských slitin šakudó  šibuiči, pro něž nemáme evropská jména. Šakudó je slitina mědi s malou příměsí zlata, šibuiči slitina mědi a stříbra v různých poměrech. Obě slitiny byly vedle vzácných kovů pro svou měkkost velmi vhodné ke zpracování rydly, dlátky a pilníky, a nad to vytvářely vařením v louzích na povrchu zajímavé patiny: šakudó tmavou až černou s namodralým až nafialovělým nádechem a šibuiči různé odstíny šedé až olivové.

Pro barevné vložky používali umělci několika technických postupů. Již od druhé poloviny 15. století se používalo při vykládání železných cub bronzem techniky hon-zógan, při níž se měkký barevný kov vtepal do drážky, vzhůru se zužující. Později k tomu přistupuje na cubách, prozrazujících čínské vlivy, mřížkovité rozrušení povrchu železa vlasovými rýhami, do nichž se vetřelo zlato, nebo stříbro tk, že železo prosvítá a dostává jen nádech jiného zabarvení (nunome-zógan). Ploch fóliové vložky zlata a stříbra jsou pak ještě ryty jemnými liniemi (kebori). Někdy se reliéfy vycizlované v železe plátovaly zlatem či stříbrem,tj. že za studena se na ně přiklepal tenký plíšek těchto kovů, až se spojily s podkladem. Nejsložitější a nejefektivnější způsob barevného reliéfu ja taka-zógan, používaný i pro barevnou výzdobu prolamovaných prací s plnoplastickými figurami či celými výjevy. Části výzdoby, jako např. měděné obličeje figur, se vycizelovaly samostatně zvlášť a zasadily se do jamek vyhloubených v železe nebo jiném kovu. Okraje jamek se pak sklepaly přes vložku tak dokonale, že ani při velkém zvětšení nepostřehneme spáry mezi dvěma kovy. Je to tzv. malířská rytina (efubori, katakiri), při níž se rydlem napodobovaly tušové kresby se vším švihem, jakým se tyto kresby vyznačují. A dále drobné zrněné povrchu šakudó, vzniklé puncováním v podobě drobných kuliček (nanako), nebo jeho rýžkování (išime).

Zamyslíme-li se nad tím, jak souhrnně nazvat produkci mečových ozdob vzhledem k jejich materiálu a technikám zpracování, pak pro to nenajdeme v evropské terminologii jiný vhodnější termín než klenotnictví a šperkařství, ať to zní sebekuriózněji. Vžďyť výrobci těchto ozdob – ozdob pro muže – byli nejen kováři, ale i kovotepci, cizeléry, rytci, pracovali s tauzií a plátováním, s emailem, perletí a lakem, a to i několika technikami současně.

Množství námětů, s nimiž se na mečových ozdobách setkáváme, je nepřeberné. Je to prakticky vše, co obklopovalo Japonce: krajiny, zvířata, ptáci, moře i jeho obyvatelé, hmyz, trávy, květiny, stromy. Potřeby denního života, nářadí, součásti výstroje i výzbroje. Čínské a japonské mythologické a historické postavy a celé výjevy, episody ze slavných bitev. A to ještě dlouho by nebyl konec vypočítávání. Zhusta jsou na námětech skryty narážky na slavná básnická nebo románová díla, heroické eposy. Jsou to vlastně citáty z nich, nebo ilustrace k nim. Velká část dekorace mečových ozdob má ráz symbolický. I tam, kde se setkáme s realistickými motivy např. z přírody, a to jak z říše rostlinné tak živočišné, není pouhá dekorace předmětu, ale má za úkol symbolizovat něco víc – vlastnost , ctnost, přání, náladu nebo přísloví. Většina výzdoby mečových ozdob je tudíž pro nás tajenkou, kterou nejprve musíme luštit, pro Japonce však samozřejmostí.

Je úžasné, co všechno a jak mistrně dovedli tito mistři kovu sevřít do malé plochy, omezené kroužkem cuby nebo obdélníčkem kozuky. Kolik i při té miniaturnosti najdeme silných, skutečně uměleckých výtvorů, zvláště mezi staršími železnými pracemi.

Velké mistrovství japonských výrobců mečových ozdob vyplývá i z jejich specializace jak v technice tak v námětech. Nejen jednotliví mistři, ale celé generace nebo školy preferovaly určité motivy a techniky, v nichž pak byli nedostižitelní. Někteří třebas převážně cizelovali draky, jiní kvetoucí stromy, další vojáky v plné zbroji. U jednoho zlatem taušírovaní koně se klidně pasou nebo odpočívají, u druhého se vzpínají a buší kolem sebe kopyty, jejich kůže se napíná hrou svalů a leskne potem. Další se zamilovali do moře  zaklínali jeho vlny v jejich největším vzepětí do kovu plasticky a dokonale, že od té doby se jejich rodinné jméno stalo trvalým označením tohoto druhu stylizace mořského příboje. A tak by se dalo pokračovat dlouho, přs bambus, orly, volavky, škeble, ryby, nač si kdo jen vzpomene. Nechybí ani mravenci. A právě jen těmito drobnými tvorečky si u Japonců dobyl nesmrtelnosti jeden člen rodiny Gotó.

Mečířské řemeslo i výroba mečových ozdob platily za vznešená povolání. Nejvýznačnějším umělcům byly propůjčovány zvláštní čestné tituly. Vedle samostatně pracujících umělců žili mnozí s celými rodinami i školami při dvoře šógunově nebo lenních knížat, kteří je vydržovali jako své dvorní umělce a vyměřovali jim důchody a naturální požitky.

I některá knížata se s úspěchem amatérsky zabývala výrobou mečových ozdob. Proslulosti nabyl např. daimjó z Jamagaty v provincii dewa, nebo daimjó Hosokawa Tadaoki v provincii Higo. Hisanori, sauraj knížete z Morijamy, se proslavil svýi křepelkami. Mezi výrobci mečových ozdob najdeme i ženy, jako např. Džótecu, dceru DžočikuMurakamiho, nebo Sandžoku, dceru Kamijamy Munemičiho.

Neexistoval rozdíl mezi tzv. vysokým uměním a uměleckým řemeslem. Od dobrého uměleckého díla se požadovalo i dobré řemeslo a dokonalé řemeslo bylo uměním. Mistři buď sami uměli malovat, nebo si brali náměty z tvorby význačných malířů, kteří nezřídka pro ně přímo kreslili předlohy, nebo je vydávali v knihách, tištěných dřevorytem. To vše zaručovalo i dobrou uměleckou úroveň převážné části prací výrobců mečových ozdob. Tak např. Džakuši, známý svými čínskými krajinami, byl žákem čínského malíře Ičinena. Výrobce mečových ozdob Kišin byl i známým malířem, který maloval pod jménem Hóiči. Jokoja Sómin bral vzory pro své malířské rytiny z obrazů Tanjúových,nebo je dostával od svého přítele Hanabusy Itčó. Ičió spolupracoval s malířem Jósai. Gotó Judžó vycházel z návrhů jež mu dodával jeho přítel slavný malíř Kano Motonobu. Nagacune spolupracoval se svým spolužákem Ókjó; oba byli žáky malíře Júteie. Micuokovy práce jsou ovlivněny malířem Ganku. Kaneieovy cuby nesou stopy ovlivnění čínskými maíři dynastie Sung a pracemi japonského malíře Seššú. Práce posledního velkého mistra mečových ozdob Nacuo, zvláště jeho kapři nesoustopy štětce malíře Raišó.

Kompozice výzdoby cub nebere ohledy na oválnou plochu, na meči skrytou pod rukojetí, a většinou ani ne na otvory pro kógai a kozuku. Výjimku tvoři jen některé prolamované cuby s výzdobou v pozitivní siluetě, kde kompozice námětu je vytvořena tak, aby nenásilně  mohlo být použito pro zasunutí nože či jehlice cubou prolomených míst. Původně střídmá výzdoba byla úměrná funkci meče jako zbraně. Avšak od 1. poloviny 17. století, kdy ustaly občanské války a boje mezi jednotlivými mocnými rody a meče se staly pouze odznakem třídy, dochází k hluboké změně i v jejich výzdobě. Rozmařilý a nákladný život vyšších vrstev a vzrůstající vliv nového zákaznictva, zbohatlých a vlivných obchodníků se projevil i zde. V daleko větší míře se používá zlata a stříbra, což vedlo až k úředním opatřením proti plýtvání zlatem. Cuby s ostatní ozdoby působí více svou barevností a honosností, než sevřeností a výrazností jako cuby staré. V tomto období se často zhotovovaly již i cuby a ozdoby s tím vědomím, že nebudou namontovány na meč, ale že zůstanou jen sběratelskými předměty, uměleckými drobnůstkami pro potěšení oka i hmatu. To platí především pro produkci 19. století. Byly to už spíše jen plastické miniatury, jež zachovaly tradiční tvary cuby i  otvory pro rukojeť čepele, nůž a jehlici, avšak s meče neměly již nic společného. Se zjemňováním technik se drobil umělecký účin. Po staletích vysoké úrovně a kvality přece jen dochází tomuto oboru uměleckého řemesla dech.

Několik událostí, následujících těsně za sebou těsně za sebou ve 2. polovině 19. století, lomilo výrobě mečových ozdob nadobro vaz. Byl to roku 1862 vyhlášený zákaz nošení mečů s výjimkou samurajů, restaurace císařské moci r. 1868 a v r. 1877 na ni navazující zákaz veřejného nošení mečů vůbec a zrušení kasty samurajů. Současně byla zavedena do armády i evropská výzbroj. Období opojení ze západní civilisace a zavržení vlastní tradice spolu s katastrofálním zchudnutím převážné části samuraj, která se nedovedla přizpůsobit změněným poměrům, způsobilo, že statisíce mečů a ozdob se tehdy stalo za babku kořistí starožitníků a vývozním artiklem z Japonska. V té době teprve vznikají všechny významné evropské sbírky mečových ozdob. Už jen pro sběratele ještě krátkou dobu pracovali někteří přední reprezentanti několika škol. Ostatní si – právě tak jako samurajové – museli zvolit nová zaměstnání, pro ně „nedůstojná“.

V průběhu staletí pracovaly vedle plejády umělců stovky mistrů v desítkách různých více méně samostatných škol v nichž se mnohdy osobitý styl prací dědil z generace na generaci, z mistrů na žáky. V dalším je uveden přehled nejdůležitějších škol, jež jsou na výstavě zastoupeny svými pracemi…..Následuje vlastní katalog vystavených cub s krátkým popisem jednotlivých škol. Tato část není součástí přepisu.