Restoration of Goto Mitsuharu tsuba.

Even before accepting the last repair contract of a tsuba signed by Goto Mitsuhar, I was dealing with the idea of approaching the repairs of historical sword fittings and the associated responsibility. Professional care of historical art and objects can be divided into two branches, conservation and restoration. Both of these fields aim at preserving these subjects for the next generations. Whether useful items such as furniture, tools, weapons, or objects for artistic purposes such as paintings, sculptures, etc. But also the utility objects can be promoted to artwork by their processing. Such as carved furniture or decorated weapons, which at the time of their creation were a symbol of the prosperity of their owner, and they also represented the capabilities of their creator.

While conservation deals with the preservation of objects in their founding state and is used mainly in museums, restorers are engaged in returning their functional or aesthetic utilization to match as much as possible their original state. This means a state that corresponds to age and method of use. Of course, it will not always be possible to restore a part of the object so that it is 100% interchangeable with the original part. However, the outcome should not be disturbing or violently stepping forward, and it should be harmonizing with the overall image of the subject.

However, the idea of restoration is not that the subject looks like new, or that the restored part looks new as opposed to the rest of the subject. For example, if a restorer has repaired or added a missing part of the subject, he cannot adapt the original part of the new one, but vice versa. The use of periodically inappropriate materials and practices that change the original visual mood of the subject cannot be considered perfect restoration. On the other hand, he can use advanced technology to achieve the same results as he would with historical technologies. For this option, however, it is necessary for the restorer to be able to use both technologies. Without the knowledge of one or the other, he is not able to evaluate the future result correctly.

Restoration is more demanding of these two, because the restorer has to master the historical processing techniques, and to know period materials and practices. He must have imagination and skill, to be able to imitate the work of the hand that crafted the original object. It is logical that the furniture restorer will not be able to restore historical oil paintings, and vice versa. Each of these sectors requires narrow specialization and long-term study.

Owners of historical pieces are often convinced that the restored object is to be glossed like a new one without any defects or mistakes. However, the restorer knows that all these mistakes, such as abrasions, pressure markss caused by frequent use, etc., belong to the subject’s life and are witnesses of the past. All this gives the object a certain magic that it would miss in “perfect condition”. Therefore, even if the restorer is able to correct these imperfections, he should consider the overall condition of the subject and selectively preserve them. Which may be contrary to the customer’s imagination (however, I believe that such cases are rare).

In our field, Japanese sword fittings, we are dealing with the restoration of both functional and artificially processed items of sometimes high value. There are hundreds to millions of pieces of different quality and value in circulation. With a shift away from functionality to adornment and growing demand for decorative fittings, a large number of pieces was made, the recovery of which is neither necessary nor effective from a historical or artistic point of view. Also, the low market price compared to the sometimes high demands of the intervention is not profitable.

There is also a large number of sword fittings that overcome the other, whether it is the quality of the work or the piece by a valued creator whose work has not been preserved in big quantities. If such a fitting is damaged in a way that significantly affects its appearance and is at the same time repairable, consideration should be given to restoration. The part successfully restored after a significant defect can become a valuable and valued piece of the collection. Not every sword fittings have such a potential though. I think it is necessary to take this aspect of the matter into consideration, not just the economic one. Also, not all defects can be considered suitable for restoration with respect to the overall condition of the fitting. For example, even worn gilding on otherwise untouched pieces may have aesthetic strength that would be lost after repair. However, all these things need to be considered separately on each restored piece. For example: gilding have different resistance to press and different to rubbing. But even resistance to rubbing is different on different places. All this have to be taken into consideration what places to repair and what places to preserve in the original state.

A very nice example of the work that makes sense to restore is tsuba by Goto Mitsuharu (artistic name Josan). He died in April 1687 at the age of 30 years. He was the second son of Goto Renjo, the tenth master of the Goto (Shirobei) line. Probably because of his short life he is considered “only” a middle-class master, and his work is rare among people.
Despite his rank among middle-class masters, his work is very successful and excellent, especially on the body of the dragon. The clouds are treated somewhat more roughly, but it is obvious that they were done with certainty and speed, without contrived precision, which is somewhat detrimental to some works. Hand in hand with the quality of the dragon goes the perfect design of the nanako circularly converging from the edges to seppa dai with admirable precision which is not usual in the so-called average work. Whether the master manufactured nanako himself cannot be said, in any case it reflects the overall quality of the work.

The material of the tsuba is a niguromi-dō (煮黒味銅), or nigurome (煮黒目) (Kanji by Markus Sesko).Tsuba has a gilded structured rim (fukurin). The dragon in goto style is also gilded. The nakago-ana was adjusted for purpose of mounting on a different sword. Sekigane is missing. The condition before restoration included deformation of clouds, parts of the dragon’s body, deformation of the nanako,damaged gilding and patina. Accompanying photographs illustrate the state before and after.

 

ČESKÁ VERZE

Již před přijetím poslední zakázky na opravu tsuby signované Goto Mitsuharu jsem se zabýval myšlenkou o přístupu k opravám historických mečových součástek a odpovědnosti s tím spojené.
Odborná péče o historické umění a předměty se dá rozdělit na dvě odvětví, na konzervátorství a restaurátorství. Oba tyto obory mají za cíl zachování těchto předmětů pro další generace. Ať už se jedná o užitné předměty jako nábytek, nářadí, nástroje, zbraně, tak i o předměty svým účelem umělecké, jako obrazy, sochy atd.
Ale i užitné předměty mohou být svým zpracováním povýšeny na umělecký předmět. Jako například vyřezávaný nábytek, nebo zdobené zbraně, které v době svého vzniku byly symbolem prosperity svého majitele. A také reprezentací schopností svého tvůrce.

Zatímco konzervátorství se zabývá uchováváním předmětů v jejich nálezovém stavu a využívá se zejména v muzejnictví, restaurátorstí se zabývá navracením jejich funkčního, popřípadě estetického užitku, aby v co největší míře odpovídal jejich originálnímu stavu. To znamená stavu, který odpovídá stáří a způsobu používání. Ne vždy se samozřejmě povede zrestaurovat část předmětu tak, aby byla stoprocentně zaměnitelná s částí původní. Výsledek by ovšem neměl být rušivý, násilně vystupovat do popředí a měl by harmonizovat s celkovým obrazem předmětu.

Ideou restaurátorství ovšem není, aby předmět byl jako nový, anebo aby zrestaurovaná část byla jako nová v protikladu ke zbytku předmětu. Pokud by například restaurátor opravil poničenou, anebo doplnil chybějící část předmětu, nemůže přizpůsobit původní část té nové, ale naopak. Za zdařilé restaurování nelze považovat ani použití dobově neodpovídajících materiálů a postupů, které změní původní vizuální náladu předmětu. Může však využít moderní technologie, s jejichž pomocí dosáhne
stejného výsledku jako s technologiemi historickými. Pro tuto volbu je ale nutné, aby restaurátor uměl použít obě technologie. Bez znalosti jedné nebo druhé není schopný správně zhodnotit budoucí výsledek.

Restaurátorství je z těchto dvou zmíněných oborů náročnější, protože restaurátor musí ovládat historické techniky zpracování, znát dobové materiály a postupy. Musí mít představivost a zručnost,
aby dokázal napodobit práci rukou, které původní předmět vyráběly. Je logické, že restaurátor nábytku nebude restaurovat historické olejomalby a naopak. Každé z těchto odvětví vyžaduje úzkou specializaci a dlohodobé studium.

Majitelé historických originálů jsou často přesvědčení, že zrestaurovaný předmět se má lesknout novotou bez jedinné vady a chybičky. Restaurátor ale ví, že všechny tyto chyby jako jsou oděrky, otlačeniny, místa ohlazená častým používání atd. patří k životu předmětu a jsou svědky minulosti. Vše toto dává předmětu určitý náboj, o který by “perfektním stavem” přišel. Proto i když je restaurátor schopný tyto nedokonalosti opravit, měl by zvážit celkový stav předmětu a selektivně je zachovat. Což může být v rozporu s představou zákazníka. Věřím ale, že těchto případů je minimum.

V našem oboru, tedy součástky japonského meče, se jedná o restaurování jednak funkčních, a zároveň umělecky zpracovaných předmětů leckdy vysoké hodnoty. V oběhu jsou statisíce až milióny kusů součástek různé kvality a hodnoty. S odklonem od fukčnosti ke zdobnosti a se vzrůstající poptávkou po zdobných součástkách vznikalo velké množství kusů, jejichž obnova není z historického ani uměleckého pohledu nutná či efektivní. Také nízká cena na trhu ve srovnání s leckdy vysokou náročností potřebného zákroku není rentabilní.

Je zde ale i velké množství součástek, které ty ostatní převyšují. Ať už se jedná o kvalitu zpracování, nebo o dílo z rukou ceněného tvůrce jehož prací se mnoho nedochovalo. V případě, že je taková součástka poškozená způsobem, který významně zasahuje do jejího vzhledu a zároveň je opravitelná, je vhodné zvažovat zrestaurování. Součástka úspěšně zrestaurovaná po výrazném defektu se může stát ceněným a cenným kusem sbírky. Ne každá součástka má ale takový potenciál. Myslím, že je potřeba brát na zřetel i tuto stránku věci a ne jen tu ekonomickou. Také ne všechny defekty lze považovat za vhodné k restaurování s ohledem na celkový stav součástky. Například i setřené zlacení na jinak netknutém kusu může mít svou estetickou sílu, která by se po opravě ztratila. Nicméně všechny tyto věci je potřeba zvažovat zvlášť na každém restaurovaném kusu. Například: Zlacení má jinou odolnost vůči tlaku a vůči otěru. Ale i vůči otěru má různou odolnost na různých místech. Vše toto připadá v úvahu pro zvážení která místa opravovat a která nikoliv.

Velmi pěkný příklad práce, kterou má smysl restaurovat, je tsuba od Goto Mitsuharu (uměleckým jménem Josan). Zemřel v dubnu 1687 ve věku 30 let. Byl druhým synem Goto Renjo, desátého mistra hlavní Goto (Shirobei) linie. Asi kvůli svému krátkému životu je považován “jen”za mistra střední úrovně a jeho práce se mezi lidmi objevují spíše vzácně.
Přes jeho zařazení mezi mistry průměrné úrovně je jeho práce velmi zdařilá až excelentní a to zejména na těle draka. Mraky jsou zpracovány poněkud hruběji, ale je zde vidět, že byly dělány s jistotou a rychlostí, bez vyumělkované preciznosti, která je na některých pracech spíše na škodu. Ruku v ruce s kvalitou draka jde perfektní provedení nanako kruhově se sbíhající od okrajů k seppa dai s obdivuhodnou přesností, která není u takzvaně průměrných prací obvyklá. Zda nanako vyráběl sám mistr nezjistíme, každopádně reflektuje celkovou kvalitu práce.

Materiál tsuby je slitina niguromi-dō (煮黒味銅), nebo nigurome (煮黒目)(Kanji zápis převzatý od Markuse Seska).
Tsuba má zlacený strukturovaný lem (fukurin). Drak v klasickém goto stylu je také zlacený. Otvor nakagoana byl zvětšen oproti originálnímu tvaru pro potřeby montáže na jinou čepel. Sekigane chybí. Stav před restaurováním čítal deformace mraků, deformace dračího těla, deformace nanako, místně setřené zlacení a poškozená patina. Doprovodné fotografie ilustrují stav před a po restaurování.